(Un)Natural

Anna Ročňová se zajímá o přírodu a přírodní procesy, pozoruje civilizaci a její produkty. V jejích nejnovějších realizacích je volba materiálu radikálnější, opouští klasické sochařské prostředky a orientuje se na přírodniny. Objekty, koláže a asambláže často vznikají ve skupinách, vodítkem při tvorbě bývá nezřídka určitá prozaická činnost, kterou autorka dobře zná, jako třeba rybaření, koupání nebo piknik. Přestože mají společné téma, či spíše rámec, jejich podoba vzniká z komunikace autorky s materiály a technologiemi, které tyto materiály umožňují, nebo je umělkyni „samy podsouvají”. Jestliže se dnes zřídkakdy hovoří o experimentování a empirickém vztahování se ke světu, pak Ročňová se právě o tento typ zkušenosti snaží. Metodou pokus-omyl ve svém ateliéru nachází způsoby spojování různých hmot a věcí. Tyto postupy, přestože dávají prostor náhodě a intuici, respektují logiku možností různých materiálů, předmětů a četných významových i kontextuálních organických proměn.

Malby Pavla Příkaského nezřídka expandují mimo plátno a propíjejí se do okolních stěn, případně i v podobě malířsky netradičních materiálů silikonu a podobných modelářských hmot skapávají a stékají do okolního prostoru. V poslední době lze v jeho umělecké praxi sledovat stále výraznější tendence prostorové tvorby, kdy materiály použité při dotváření obrazů vyloženě expandují do svého bezprostředního okolí, které si tak po vzoru přírodních cizopasníků, jako jsou lišejníky či plísně, podmaňují. Třásně, které někdy zakrývají, někdy pomyslně rozšiřují plochu obrazu, nabízí odkaz k dekorativním technikám obvyklým v lidské kultuře, a přesto v použití Příkaského získávají navzdory svému očividně umělému původu nádech živočišné tkáně. U obou autorů lze tedy sledovat kontinuální balancování na hraně experimentálního ztvárnění přírodního uměleckými a umělými prostředky, a naopak.

V rámci výstavy (Un)Natural jsou nicméně díla obou autorů nucena k tak přímé konfrontaci, že o záměna autorů u jednotlivých realizací nehrozí. Výstava je zamýšlena jako jeden obsahový celek, komplexní prostředí, kde se rukopisy Pavla Příkaského a Anny Ročňové rovnoměrně prolínají, děje se tak ovšem takovým způsobem, že si jejich díla zachovávají vlastní integritu. V instalaci částečně reagující přímo na galerijní prostor, který svými historickými prvky a slohem nemá daleko k nedalekému hradu, vznikají skrumáže maleb a objektů navozující dojem jakéhosi tušeného cizího jsoucna. Nevyřčená přítomnost neznámé bytosti, která prostor možná obývala či obývá, nebo jej alespoň do značné míry utvořila, dodává další rozměr významům obsaženým v názvu výstavního projektu.

(Un)Natural zde najednou neznamená jen odkaz k dichotomii přírodní/umělé, ale nastiňuje také přítomnost čehosi ne–přirozeného, či možná ještě výstižněji nad–přirozeného. Pomyslné bývalé sídlo šlechty se tak jakoby proměňuje v archetyp tajemného zchátralého zámku z příběhů, ve kterých jsou strůjci děje jiné než lidské síly, a kde přírodní a nadpřirozené může z pohledu člověka znamenat totéž.